Jenže jsem si nedávno uvědomila jednu věc: Pokud má být moje práce skutečně dobrá, měla bych se alespoň občas vrátit ke kořenům a něco napsat ručně. Od začátku až do konce. Tohle uvědomění jsem si paradoxně odnesla z kurzu Romana Věžníka na téma psaní s AI…
… a dává to smysl.
Když si koupíte profesionální zrcadlovku, tak to ještě neznamená, že děláte profesionální fotky. Když budete péct makronky v kuchyni plné nejnovějšího cukrářského vybavení, neudělá to z vás Maršálka. A s copywritingem je to stejné.
Člověk leniví. Když netrénuje, ztrácí schopnosti: v tomto případě kreativitu a cit pro jazyk. A i když si dneska jako copywriterka nemůžu dovolit s AI nepracovat (to by mi nikdo nezaplatil), potřebuju umět:
- posoudit kvalitu výstupů, které mi umělá inteligence servíruje,
- diagnostikovat, co textům chybí,
- a pak je umět přepsat tak, aby to fungovalo.
Možná namítnete, že i tohle přece zvládne AI. A ano. Nějakou zpětnou vazbu poskytnout dokáže. Ale všichni víme, jak je to s feedbacky od chatbotů. Jednak jsou vcelku poplatné tomu, co zrovna chcete slyšet – a i kdyby nebyly, tak se na jejich úsudek nedá tak docela spoléhat.
Tímto ukončuju svou startovní pidi úvahu…
… a jdu psát po svém. 🙂
